Pusťte si tento hudební podkres a přečtěte si o mém nevšedním zážitku :). 

Dorazil jsem večer. Tma. Zima. Samota. Tichý šum větru mezi stromy bez listí. Už nebudu zatápět – půjdu rovnou spát.

Vylezu po žebříku na půdu. Má rozměry jako větší, klasický véčkový stan. Ulehám a přikrývám se dvěma peřinama. Jsou to sice v podstatě dvě pořádné kupy peří, jenže teď jsou studené jak led. Brrr.

Nemám jít raději zatopit? Nechce se mi. Zkusím usnout. Teplo, které vydává tělo, pomalu prostupuje do peřin. Ale zatím je to pořád málo. Chlad jde cítět z každé mezírky a při jakémkoliv pohybu hned ucitím ledovou peřinu. 

Ani se nehnu. Pořád přemýšlím zda nemám přeci jen rozdělat oheň. Vše kolem je ledově studené, venku stále duní ledový vítr a být světlo, určitě uvidím při každém výdechu páru od úst. Už jsem skoro rozhodnutý že to vzdám a povolám na pomoc energii, která se roky a roky střádala ve formě dřeva. Kolik slunečných dnů takový strom zažil když rostl a než se dostal do košíku vedle kamen. Nepříjemně mě studí hlava. Přetahuju peřiny i přes ni.

To už je lepší. Peřiny z poctivého peří zachytávají každý kousek tepla, které vychází z mého těla. Najednou je mi mnohem lépe. Peřiny se prohřály a je mi báječně. Myšlenky na zimu jsou minulostí a já si užívám ten zvláštní okamžik. Citím se jak batole před narozením. Celého mě obklopuje masa peří, která dokonale kopíruje každou část mého těla. Jen před hlavou mám místo. 

Oči si zvykly na tmu. A to natolik, až si říkám, že to peří snad světélkuje či co? Jakoby skrz ně prostupovalo sotva viditelné světlo. Jenže odkud? Vždyť jsem v absolutní tmě. Zavírám oči. Najednou si uvědomuju, že je něco jinak. Tohle neznám. 

Abyste rozumněli – vždy když zavřu oči, vidím něco jako šum ve staré TV. Samozřejmě ne tak zřetelný, ale dost výrazný. Navíc relativně často někde problikne jakoby jeden pixel. Někdy fialový, někdy modrý, někdy červený, zelený a nebo prostě bílý. Navíc vidím neustále nějaké obrazce, různě pulzující šedé oblaka. Někdy jsou to jen jemné šedé fleky, které různě mění tvar, jindy jako obláčky, které odlétají. Různé další obrazce nepočítaje. Mám to takto už natolik dlouho, že bych mohl říct odjakživa. 

Jenže najednou je něco jinak. Zavřu oči a vidím černou, jednolitou plochu. To je nádhera. Člověk by si toho normálně nevšiml, protože logika velí: Zavřu oči = tma. Jenže tohle je rozdíl, pro mě, tak zřetelný, že to okamžitě upoutá mou pozornost. Jak to? Jako to jsem za normálních okolností tak zanesený třeba elektrosmogem až mi to šumí před očima? Jenže je přece blbost, aby mě peřiny tak odstínily ne? Nebo je to zvukem? Ještě chvilku si to užívám a pak zkusím vystrčit hlavu ven. 

No ty vole. Blik……….blik…….blik…blik blik blik a šum znovu najíždí. První pixel, druhý pixel. A za pár vteřin je to tak, jako vždy. Co to jako má znamenat? Zase se ponořím do peřin a najednou zase čisto. A navíc – no jo, úplné ticho. Neslyším žádný parazitní zvuk. Jen něco jako své myšlenky. Přijemný, tichý a hlavně ŽENSKÝ hlas (to se mi dobře poslouchá), který si mi nějak snaží vysvětlit co se děje. Ale jakoby věděl tolik co já. A nebo, vzhledem k tomu co vím já, nejsem schopen zachytit kompletní informaci. A nebo v tu chvíli sice slyším popis toho, co se děje, ale chybí jakékoliv potvrzení, proto tomu mozek nepřikládá příliš význam. Proto se příjemný hlas v podstatě omezí na popis dané situace, chvilku se snaží nabídnout nějaké varianty a poté utichá.

A teď jinak. Vystrčím hlavu jen z pod jedné peřiny. Tu druhou mám přetaženou stále přes hlavu a až za polštář. Takže jsem vlastně hlavou jakoby v takové verandičče :D. To peří snad musí světélkovat. Já normálně vidím, jak ta peřina pokračuje za mě. A druhá mi končí pod bradou. Jakoby vlna co se blíží ale nehybná. Jsem relativně přesně schopen rozeznat prostor jaký pod peřinou před očima mám. Je sice malý ale já jej vidím. Jen tak nějak zvláštně. Vidím a nevidím zároveň. Dalo by se to přirovnat ke snímkům z rentgenu. Prostě tma a jen jemně světélkující šedé plochy. Oveřuji hmatem. No vážně to sedí. Jen tady ta část je taková neurčitá – schválně, aha, tady to nastupuje polštář, který se v tomto místě sbíhá s peřinou, kterou mám přetaženou přes hlavu. A najednou vidím i tuto plochu. To je neuvěřitelné. To je jako interaktivní vytváření vzpomínky :). Plochy vlna a střecha (peřina přes hlavu) jsem viděl protože jsem o nich věděl a další se objevila až když jsem ji nahmatal. Ale už nezmizel a mozek s touto informací pracoval. Jak to, že to sedí prostorově tak přesně? Že by odhad mozku? A nebo že bych vážně měl natolik detailní sluch, že právě zažívám něco jako “vidění pomocí zvuku”? To totiž opravdu existuje. Jen se to mozek musí naučit. Experimentuje se s tím u nevidomých.  

Najednou se zadívám jakoby nahoru a….

Vždyť….to vypadá jako hvězdy. Takové nebe jsem viděl, když jsem šel k chatě. No vážně. Jakoby peřina a střecha zmizely. Dokonce rozeznávám obrysy černých stromů po stranách. Smrky. Jen je to takové….zvláštní. Vím co to je, ale zároveň se to nehýbe. Nejblíž je tomu vzpomínka. Prostě když si vybavíte moment, kdy jste se třeba v létě zadívali na hvězdnou oblohu. Cvak. Jakoby fotka. Ale doplněná o ten pocit. Ten pocit, díky kterému si ten moment, ten okamžik pamatujete dodnes. Wow…..

Zavírám oči a usínám. Chatička mě opět nezklamala….