Fantazie, představivost / Jak to funguje?

  • Téma, nad kterým přemýšlím v poslední době.
  • Začalo to na chatě, kam jsem začal od minulého roku zase častěji jezdit.
  • Tak jako děda, i já začal poslouchat rádio. Hlavně jako zvukovou kulisu.

Jak to začalo

  • Zimní večery. Tma. Venku mrzlo. Všude kolem byla klid a to jediné co bylo slyšet bylo dunivé šumnění okolních stromů. Občas vločky sněhu, které právě dopadaly na zem. Při každém výdechu se z úst vynořil oblak páry. Ten božský klid. 
  • Dokuřuji cigaretu a vracím se do srubu. Předtím jsem naplnil Vincka dřevem, které trpělivě čekalo mnoho let na tento okamžik a rozdělal oheň. Takže teď už je uvnitř krásně teplo . Přes pár mezer, které Vincek má, prosvítá oheň a  maluje po dřevených stěnách oranžové obrazce. To nádherné oranžové světlo. Ani nerozvěcuji. Pach hořícího dřeva, interéru, který se nezměnil přes 50 let . Zvuk praskajícího dřeva, hukot hořícího ohně. I když přece jen se něco změnilo. To je pravda. Kamarád mi věnoval sedačku z IKEA. Bílou, pohodlnou. Na chatu ideální. 
  • Udělám si pohodlí. Užiju si tento moment. Nedávno jsem si koupil takovou srandu – LED diodovou svíčku v malé dřevěné lampičce. Světlo které vydává je k nerozeznání od hořící svíčky. Zapínám ji. Krásně doplňuje světlo z ohně, které se stále plází po stěnách. 
  • Svíčku pokládám na pařez, který slouží jako odkládací stoleček vedle sedačky. Zapínám rádio a lehnu si.
  • To je pohoda. A mám štěstí. Je 22 hod. Zrovna začíná nějaká rozhlasová hra. Zavírám oči a nořím si do příběhu, který někdo vypráví….

Úvahy

  • Později jsem nad tímto momentem začal více přemýšlet a uvědomil si, že se do určitých příběhů dokážů tak ponořit, až to je po určité době v podstatě úplně to stejné jako vzpomínka třeba na dovolenou
  • Prostě jako bych tam skutečně byl. Jsou to takové ty mlhavé, krátké záblesky, pocity, vůně, to „něco“
  • Mám snad tak bujnou fantazii? No měl bych mít, když se zabývám uměleckou činností 🙂
  • Jenže, ono to není jen tak. A vlastně i knížky. Jako malý jsem hodně četl Foglarovky. je to už více jak 25 let a dodnes si všechna ta místa z knih pamatuju. Jako bych tam byl. Palouček u Bobří řeky a les s příkrým svahem naproti. Ulice, v kterých se odehrávaly všechny ty příběhy, tady klubovna, tady dvorek s dílnou, tady zídka nad městem, tady díra ve zdi.
  • A rozhlasové hry jsem začal poslouchat častěji. Musím přiznat, že si často všímám opakujícího se vzorce (alespoň u těch, na které často narážím) – jsou moc negativní, agresivní, hádky, histerie. Ale dají se najít i ty, které zaujmou. Třeba jako ta od Arthura C. Clarka. 
  • Nevím, zda to bylo takovým polospánkem, v kterém jsem ji poslouchal, ale tato hra měla neuvěřitelné vizuály (kdo je dělal? :D). Zase něco, co si pamatuju dodnes. Lepší jak film. 
  •  Takže co za tím je? Proč je to někdy takové vlažné, nudné, bez emocí, bez prostředí – prostě prázdné a jindy naopak takové, že je z toho v podstatě reálná vzpomínka?
  • A mimo jiné odtud také pramení mé úvahy na téma – proč se někdo pořádně nevěnuje vytváření ZVUKOVÝCH PŘÍBÉHŮ? Vždyť poskládáním těch správných zvuků lze vytvořit naprosto jedinečný zážitek. Zapojit fantazii….

Pro příklad rozhlasová hra Pescho

  • perfektní zpracování
  • výborný příběh

Gangstalking / Sémantika a zvuky, slova

  • Zde se dostáváme již do oblasti jazykověd a termínů jako konotace, sémantický diferenciál a jiné běžné výrazy
  • Dlouhodobě si totiž všímam situací kde „něco nehraje“
  • Takové první záblesky jsem sepsal v příspěvku Přemýšlení / Co to je?
  • Nyní dokážu tento problém identifikovat zcela přesně 

Děje se následující

  • nad něčím přemýšlíte
  • jste vyrušování
  • dochází k jevu, kdy vnímáte / přemýšlíte nad nějakou informací kterou máte sémanticky nějak zařazenou (tedy víte co „TO“ je)
  • pro příklad – informace „POČÍTAČ“ = blik, naskočí vám v hlavě nějaký „obrázek“ počítače = je to takový skoro až neurčitý obrazec. Kdybyste ho měli detailně popsat, bude to dost těžké. Prostě počítač. K němu se rychlosti blesku navážou nějaké základní prvky. Třeba monitor, funkce, pár zážitků / zkušenosti. Jde spíš o takové základní směry / nabídka dalších směrů k přemýšlení / uzly / matice
  • vedle toho však existuje ještě ZVUK. Slovo někým řečené. Počítač. Zvuk, který máte rovněž uložen ve své zvukové paměti. „Počítač“ 
  • a TEĎ > najednou se stane, že SÉMANTICKÁ informace nekoresponduje se ZVUKOVOU. Např. zvuk POKRÝVAČ (blik, najíždí obrazec…). (Zde si ještě nejsem jistý, ale pravděpodobně musí jít o podobně znějící slovo, jinak si toho všimnete, nebo minimálně vzrůstá % pravděpodobnosti, že si toho všimnete – což je pro pachatele nežádoucí)
  • Určitě si říkáte – „Vždyť to je něco, čeho si člověk okamžitě všimne“ 
  • Zpravidla ano – minimálně v mém případě to tak je.
  • To zásadní však je, že se tak děje v situaci, kdy já nad něčím PŘEMÝŠLÍM a zároveň jakoby někdo POSLOUCHÁ to, co řeknu (a to jen tak MIMODĚK, protože taková situace nedává smysl a já nevím, zda někdo skutečně POSLOUCHÁ a vlastně mě to ZDRŽUJE když se snažím PŘEMÝŠLET tak, aby to POCHOPIL i někdo JINÝ. S tímto principem však rovněž pracuje tento druh obtěžování)
  • Tzn.: ten, kdo POSLOUCHÁ skládá informace na základě ZVUKU, který slyší. Když tedy řeknu „POKRÝVAČ“ = odkloním daného POSLUCHAČE na zcela jinou kolej než když řeknu POČÍTAČ.
  • Zatímco já navazuju MONITOR /  posluchač navazuje např. STŘECHA a už je tady efekt rozevírajících se nůžek. Navíc taková informace vůbec nemusí zapadat do kontextu a posluchač je zmaten (a teď záleží, zda je to správně, či naopak jde o někoho, kdo se vám snaží pomoci a najednou je na vedlejší koleji)

A ještě něco

  • Mnohdy se taky může stát, že si toho vůbec nevšimnete
  • Jakoby docházelo k jevu, který jsem již popsal ve zmiňovaném příspěvku o přemýšlení
  • Primárně v přemýšlení řešíte SĚMANTICKOU stránku, tzn POČÍTAČ je prostě POČÍTAČ. To se nedá nijak změnit. Méně pozornosti věnujete zvuku, který jste k tomu přiřadili. Možná proto, že zní podobně = POKRÝVAČ. Mozek se věnuje hlavně myšlenkám na téma POČITAČ, vy taky, k tomu zaznělo něco co bude ok. Vás to nijak neomezuje. Dojdete přece ke stejnému závěru tak či tak. Navíc, zpravidla u přemýšlení nemluvíte. Řešíme teď specifickou situaci, kdy vlastně doufáte / věříte v to, že někdo poslouchá.
  • Jenže najednou je zde posluchač > „Co to mele? Jaký Pokrývač?“
  • A TEĎ > buď má daný posluchač možnost zasáhnout a zeptá se „Co to meleš?“ = Vy si pravděpodobně uvědomíte přeřeknutí „Aha, sorry, já se nějak zamyslel – myslel jsem POČÍTAČ“
  • A NEBO > nemá možnost zasáhnout. Vy tedy pravděpodobně uvažujete tak, jakoby se nic nedělo, ALE posluchač už je na vedlejší koleji a vrhnou se na něj pachatelé aby jej ještě více zmátli (zde opět několik modifikací takové situace)

Uvědomnění si

  • A do třetice – vše výše uvedené se projevuje odlišně když si toto vše uvědomujete či neuvědomujete
  • Kam tím mířím? Mnohokrát se mi totiž stalo, že se s někým normálně bavím (reálně, člověk stojí předemnou) a dotyčný najednou jakoby začne mluvit z cesty. A zároveň jsou to slova (ZVUKY), které rezonují / spouští SÉMANTICKÉ informace spojené s problémem o kterém píšu (tedy GANGSTALKING). 
  • A já si říkám „Tvl, tak on mi něco naznačuje, nebo co?“ / „On to říká jakoby se něčeho bál, nebo mi to záměrně říkal tak šifrovaně. Asi to má důvod. Já nejsem zrovna moc příznivcem náznaků – neumím s nima pracovat. Pak nad tím popřemýšlím a třeba mi to dojde“
  • Zkrátka jakoby se u daného člověka rozhodila SÉMANTICKÁ a ZVUKOVÁ část a ta ZVUKOVÁ byla určena MĚ, jakožto POSLUCHAČI. On ví co tím myslí, ale JÁ mu do hlavy nevidím a jsem odkázán na ZVUK, nad kterým ON nepřemýšlí. 

Takže už máte jasno? Normálka ne? :D. Teď ještě zda to nějak souvisí s psaným textem. Tedy zvuková paměť, rychlé psaní protože chcete něco rychle sepsat když se to tak pěkně spojilo a vy cítíte že je to spojení vrtkavé (scéna z filmu – pomalu se trhá lano, jedno lanko, pink, po druhém, pink….rychle to napsat….). Řešení: #matkamoudrosti. „Co chceš na tom ocelovém pilíři trhat vole?“

Jak jsem se stal obětí trestného činu a chci změnit svět :).

Stal jsem se obětí trestného činu / cíleného obtěžování. Pravděpodobně jsem vyřešil více, než bylo třeba. Čímž se objevil další problém.

  • Existuje problém, který přímo ovlivňuje životy mnoha lidí a tím pádem nepřímo v podstatě každého z nás
  • Takřka nikdo si to neuvědomuje

Pojďme si zahrát takovou hru:

  • Já vám popíšu něco, co se opravdu děje
  • Vy mi nebudete věřit
  • Budete mě považovat za šílence 
  • Já to postupně změním. 
  • A nebo se najde někdo kdo mi dokáže, že přeci jen máte poměrně dobrý odhad :). Ale i tak si tu a tam koupíte nějaký obraz ;). 
  • Zkrátka vyhrává ta strana, která si dokáže obhájit svůj argument

Ťuk ťuk. Kdo tam? Já! Já?

Přemýšleli jste někdy nad tím, co to vlastně je „vědomé já?“. Co jsem vlastně já?

  • vědomé rozhodování je označováno jako pouhá iluze (viz přednáška: Mozek a svobodná vůle)
  • uvědomuji si 1/1000 z toho, co zpracovává mozek (aniž bych o tom věděl) – (časopis 21. století)
  • doposud se neví, kde se vlastně to „já“ nachází a co to vůbec je
  • v dokumentu Cesta do hlubin mozku je „já“ označeno jako černý pasažér
  • vědomí je vyhrazeno 2% z celkové kapacity mozku. Zbytek se odehrává v nevědomí / podvědomí. 
  • Mozek zaregistruje podprahový signál. Já ne.
  • Stačí cca 0,16s = cca 75 Hz, aby mozek zaregistroval snímek. Já si ničeho nevšimnu.
  • Mozek člověka, který má za úkol pohnout palcem, vyšle potřebný signál o 0,2s dřív, než si daný člověk vůbec uvědomí, že hodlá palcem pohnout.

Cítím žízeň. Proč jsem „já“ obtěžován takovou banalitou, když je to požadavek mého (?) těla a to se stejně, tak či tak, přemístí do kuchyně a vykoná potřebnou sadu instrukcí = napiju se. Že zrovna tohle se musí odehrávat v oněch chudých 2% (mimochodem, z mého pohledu je to rovných 100%).

DNA jako datové uložiště

Jedno lidské tělo má 15 000x větší datovou kapacitu, než všechny datová centra Googlu dohromady.

Při přepočtu na diskety to vychází zhruba takto:

  • Google spravuje zhruba 10 exabajtů dat. To je 10 miliónů terabajtů.
  • Jedna lidská buňka obsahuje přibližně 3 miliardy párů DNA.
  • Lidské tělo je složeno z cca 75 biliónů buňek.
  • Kapacita se pohybuje někde kolem 150 zetabajtů (1 zetabajt = miliarda terabajtů)

A protože si to mnozí pletou:

  • 1 byte (bajt) = 8 bitů
  • Proto pokud je udávána např. rychlost internetu 20 Mbit / s (megabit za sekundu), budete stahovat rychlostí 20:8 = 2,5 MB / s (megabajt za sekundu)
  • Člověka si tedy z Ulož.to zatím nestáhnete 🙂

Vysvětli pocit

Zkuste někdy popsat nějaký pocit, pocitovou informaci.

Jak byste znázornili / nakreslili / vysvětlili to, co právě cítite? Mnohdy je to značně abstraktní „krátká animace“ či seskupení řady souvislostí a podsouvislostí a zjistíte, že vlastně budete vysvětlovat: „No protože tohle a to díky tamtomu, protože…“

Já to občas zkouším

  • někdy pomůže gif: zkuste GIPHY.COM
  • jindy zase jednoduchý diagram nebo scénka z filmu

Iluzionista #4

Základním principem učení a fungování mozku je velmi silné propojování signálů, které přícházejí zároveň.

Nervy tak od dětství propojily pohyb ruky s pohledem na ruku, která se skutečně požadovaným způsobem pohybuje.

Časopis 21.století / článek Přelud, který způsobuje bolest (fantomová bolest)

Studie / Mozek a nepříjemné zvuky

Úryvek: Tyto závěry potvrdily další modernější výzkumy. Ty dokázaly dokonce specifikovat, které zvuky jsou lidské ucho obecně nejvíce nepříjemné. Vědci ale přitom vždy zdůrazňovali, že je tento problém hodně individuální a reakce jednotlivých lidí se hodně liší. Německý výzkum z roku 2011 popsal, že při zvucích mezi 2000 až 4000 hertzy se u mnoha lidí nelibost projevuje i fyziologicky, tedy změnou tepu, ale třeba také vodivosti pokožky.

Z těchto výzkumů vyplývá, že díky lidské fyziologii je naše ucho výjimečně citlivé na zvuky na výše uvedené frekvenci. Vůbec nejhorší pak je, pokud se frekvence tohoto zvuku rychle mění, pak člověk reaguje velmi intenzivně.

Zobrazit celý článek na webu ČT24