EVP / Fenomén elektronického hlasu

Nejprve co o tomto jevu říká Wikipedie:

Electronic Voice Phenomena (zkráceně EVP) nebo také česky Fenomén elektronického hlasu jsou zvuky zachycené nahrávacími zařízeními, které připomínají hlas údajně patřící duchům. Zájem různých lidí o EVP vychází z tvrzení, že jde o způsob komunikace mrtvých, usilujících o kontakt s naším světem. Jde o „hlasy“ zachycené na různých nahrávacích médiích, které nepatří žádné rozhlasové stanici, ani staré nahrávce. Bývají často útržkovité, náhodně se objevující.

Z vědeckého hlediska existuje několik teorií přirozeného vzniku EVP, mezi něž patří vrozená tendence lidského tvora hledat v náhodných datech vzory a smysluplné významy (tzv. Apofenie), nebo akustická Pareidolie, případně artefakty tvořené samotnými nahrávacími přístroji a nebo smyšlené „poplašné“ zprávy (tzv. hoaxy).

Celý text na wikipedii

Můj názor

Když to zjednoduším, jde o jev, který vznikne spojením dvou zvuků. Může jít o podobný princip jako u Hypersónického efektu. Tedy vyšší frekvence ovlivňují ty nižší. Samy o sobě však nejdou slyšet. 

A nižší frekvence můžou být v tomto případě Liparský zvuk / tón, který vzniká např. při průchodu větru přes překážku, či jinývhodný zvuk (v okolí, právě puštěný apod.)

No dobře a ty vysoké (parazitní) frekvence se berou kde? U jejich zrodu je něco zcela obyčejného – člověk :). Nicméně souvisí s tím poněkud obsáhlejší téma. A to poměrně neuvěřitelné.

Postupně přidávám další příspěvky a vsaďte se, že dřív či později si položíte otázku „Proč se o tomto neučí ve škole?“.

Související

Liparský tón / The voice of Aeolus

Liparský zvuk nebo Liparský tón je zvuk, který je vytvářen větrem při průchodu objekty nebo skrz ně. Pro staré Řeky pocházel tento zvuk od vládce větrů. Proto se mu také říká hlas boha Aeoluse (the voice of Aeolus).

Více informací na wikipedii



Hypersonický efekt / Zvuk a frekvence nad 20 kHz

Tento text byl součástí přílohy magazínu Audio 2/2002. Jelikož nebyl uveřejněn přímo v časopise samotném a o jeho atraktivnosti nemůže být pochyb, nabízím jej tímto v plném znění k dispozci…

Neslyšíme, ale vnímáme…

Všeobecně se soudí, že lidský sluch není schopen rozpoznat zvuky v oblasti frekvencí nad 20 000 Hz. Nevyřešená je však otázka, zda přítomnost těchto „neslyšitelných“ vysokofrekvenčních složek může mít vliv na akustickém vnímání zvuků pod touto hranicí!

Problém nabyl důležitosti zejména v souvislosti s vývojem záznamových médií s vysokou hustotou informací, jako jsou DVD-Audio a SACD se schopností záznamu frekvencí až 100kHz. Pod vedením T.Ooahashiho se touto problematikou zabývali neurologové deseti japonských univerzit a výzkumných ústavů. Své výsledky publikovali v Journal of Neurophysiology a na konferenci AES v roce 2000 v preprintu „Vysokofrekvenční zvuk nad slyšitelným pásmem působí na elektrickou aktivitu mozku.“

Ve své studii použili měření mozkových reakcí, která dokázala, že zvuky obsahující vysokofrekvenční složky významně ovlivňují mozkovou aktivitu posluchačů. Jako zdroj zvuku sloužila hudba z ostrova Bali, která je na vysokofrekvenční složky extrémně bohatá.

Tento zdroj zvuku rozdělili na dvě pásma. Pod a nad frekvenci 22kHz. Jako známky nervové aktivity posluchačů vystavených různým kombinacím obou zvukových pásem sloužila elekrická aktivita a krevní tok v mozku. Nikdo z posluchačů nebyl schopen rozpoznat pásmo nad 22kHz jako zvuk.

Nicméně záznam EEG dokázal statisticky významná zvětšení elektrické aktivity mozku během působení obou kombinovaných pásem, k čemuž však nedocházelo, když bylo horní pásmo odfiltrováno. Ke zvýšení aktivity nedošlo ani v případě samostatného působení horního pásma. Současná měření EEG a tomografem dokázala, že oba výsledky spolu úzce souvisí. Psychologická měření ukázala, že zvuk obsahující obě pásma vyvolává u posluchačů příjemnější pocity než stejný zvuk bez horního pásma.

To všechno naznačilo existenci dříve neuznávané odezvy na složitý zvuk s obsahem vysokých frekvencí nad slyšitelným pásmem. Jev nazvali autoři „hypersonický efekt.“

Poznatek japonských neurochirurgů a Boykova měření podporují tedy účelnost zavádění nových digitálních médií SACD a DVD Audio. Hypersonický efekt může také vysvětlovat, proč někteří posluchači dávají přednost jednobitovému kódování Direct Stream Digital systému SACD. Kvantizační šum signálu DSD nad 20kHz totiž velice rychle roste v důsledku typu jeho tvarování, neb nad 100kHz je odstup pouze 20dB.

A konečně lze vliv tohoto efektu přisoudit i poslechu analogové LP desky. Už v době před CD bylo známo, že drážka v černém vinylu signály s frekvencemi až 150kHz obsahuje, a přenosky, zejména typu MC, jsou tyto signály sto snímat.

Z hlediska nových poznatků neplatí ani tvrzení, že hudební nástroje produkují nad 20kHz bezvýznamné složky signálu, založené patrně na práci W.B. Snowa v laboratořích Bell Telephone. Na základě zjištění, že odfiltrování složek nad 13kHz změnilo zabarvení zvuku některých nástrojů, předpokládal Snow rozsah jejich spektra do 15kHz, což tehdy, v třicátých létech, odpovídalo rozsahu použitého reprodukčního zařízení. Podle J.Boyka (1997; www.ccocaltech.edu/~boyk) nejsou
tyto předpoklady správné. Jeho měření dokázala, že alespoň jeden člen každé nástrojové skupiny vyzařuje zvuk s dostatečnou energií i nad 40kHz a spektrální složení některých nástrojů dosahuje až k 102,4kHz!

Kde považte navíc tato frekvence byla horní hranicí měřícího zařízení!
Například trubka má harmonické až do 80kHz, housle a hoboj nad 40kHz, přičemž 40% jeho akustické energie vzniká nad 20kHz.

Odkazy na články o hypersonickém efektu

https://www.lovecokamziku.cz/storyofus