Mnohé, co zde popisuji souvisí se zvukem lidského hlasu. A to platí i pro text. Často je totiž důležité JAK byla ta či ona fráze, věta, nahrávka řečena / přečtena. Než připravím ukázky, zkuste si představit jak rozdílně vyzní:

“Ahoj, jak se máš?” 

řeknete-li ji: smutně, rychle, vesele, “zpívaně”, otráveně. To stejné se může odehrávat i u textu, který čtete. Tedy – je podsouváno konkrétní emoční zabarvení. Ten stejný text tak může vyznít vesele, vtipně, ale také smutně, trapně, divně. To samozřejmě neplatí jen pro tuto stránku. 

• Nebude překvapením, že na hlas reaguje mozek poměrně intenzivně
• Lze takto do určité míry ovládat lidské emoce
• Problém spočívá zejména situaci, kdy si neuvědomujete, že na vás někdo mluví. Jak je to možné? Na podobném principu funguji viry Surfing attack, či Dolphin attack, které napadají zejména mobilní telefony pomocí ultrazvukových vibrací a hlasové asistenty / příkazy, které zařízení vyhodnotí jako hlas patřící majiteli telefonu. 
• Např metoda Surfing attack má i svůj web (přehledně zpracován). Na webu jsou dokonce uvedeny konkrétní frekvence pro různé typy telefonů. 
• Mimo jiné by šlo takto vysvětlit “brnění nohou”, které lze ovládat zvukem a také sluchem. 
• Díky možnosti simulovat / napodobovat hlasy rovněž dochází k psychické šikaně pomocí hlasů, které patří konkrétním jedincům (některé znám osobně). Toto je závažný problém sám o sobě. Poslední dobou se tak často děje např. ve spojení se jmény D.S., M.J. atd. 
• Stejný princip je rovněž použit k situacím, kdy je někdo šikanován / obtěžován hlasy, které patří např kamarádům, zemřelým rodinným příslušníkům – obecně tedy těch, kde je zřejmá silná citová vazba
• Hlas často slouží jako podkres, který je vnímán podvědomě. Lze tedy např. slyšet nadávky, kde nosným zvukem / “zvukem hlasu” je např dětský pláč (je možné, že upoutává zejména ženy)

Kompletně jsem rozebral trestný čin, který se odehrává na celém světě. Možná jako první v ČR. Vtipem na tom všem je – že jde o manipulaci s lidským rozhodováním, takže tomu samozřejmě nikdo nevěří :). A tak si z toho dělám srandu, píšu podrobně každý detail a lidi mě mají šílencem, protože to co píšu určitě neexistuje. Myslím, že brzy změním váš nazor :).

Lidský hlas obsahuje velké množství informací, které mozek vnímá podvědomě. Tyto informace jsou uloženy zejména ve vysokých frekvencích. Těch, které jsou neslyšitelné a proto si je neuvědomujeme. Vlastně “neexistují”.

Přečtěte si: Software, který se používá např v pojišťovnách dokáže v lidském hlase identifikovat až 150 hodnot

S lidským hlasem má každý člověk spojen zejména zvuk a ním spojenou konkrétní osobu. Mnoho lidí poznáme jen podle hlasu. Když nám někdo něco říká – soustředíme se vědomě na obsah sdělení – tedy slova.

Něco nás zaujme, něco nám příjde vtipné, něco jde “jedním uchem dovnitř, druhým ven”. Rovněž je důležité KDO nám něco sděluje, potažmo JAK to sděluje. Samozřejmě také OKOLNOSTI, za jakých to sděluje. Vlastně to vše je mnohdy ještě důležitější než samotné slova.

Pravidelně se ocitáme v situaci, kdy se musíme rozhodnout. Takto, nebo takto. A pro co se člověk pravděpodobně rozhodne? Pro příjemné nebo nepříjemné? A že je ta či ona varianta příjemná je jen důsledek řady souvislosti – zejména pak zmíněných “dat”, která vnímáme podvědomě.

A teď pozor!

Co když vám řeknu, že lze ovlivnit emoce pomocí “něčeho co neexistuje?”. Samozřejmě tím myslím vysokofrekvenční zvuk, potažmo rezonance. Co když je možné, aby jedno a totéž sdělení bylo stejným člověkem vnímáno jednou jako “velice vtipné / přínosné” a podruhé “nezajímavé / divné”? A co víc – je nutno zahrnout i fakt, že lidská paměť je všechno možné jen ne to, na co se lze spolehnout. A tak když v určitý moment děláme rozhodnutí a rozhodujeme se pro variantu A, protože s ní máme spojenu “pozitivní emoce” – děje se vše rychlostí blesku. Řada detailů se již vytratila a zůstává jen “dobré / příjemné / pozitivní emoce = chci” nebo “nepříjemné, nelíbílo / negativní emoce = nechci”.

Aby to bylo ještě neuvěřitelnější – představte lidský hlas jako dvě části:

1. Jedna je malá a obsahuje tu nejprimitivnější formu sdělení – jen slova. V podstatě je až směšné, že něco, co je tak neefektivního, pomalého je zároveň vnímáno jako to zásadní.
2. Druhá je velká. Mnohem větší. Je napěchována množstvím dat, které mozek zpracovává podvědomě Není třeba abyste měli kontrolu nad něčím důležitým :).

Nyní se oddělí část 1. Tedy to, co slyšíme, to co vnímáme jako zvuk a slova. Co zůstane? V podstatě nic. Prázdno. Ticho. Reálně velký soubor dat, které mozek zpracovává jako počítač. Navíc se nemusí zatěžovat banalitama jako nějaké slova, věty, příběhy.

Tento soubor dat lze použít:

1. Jako zvuk, který člověk vědomě neslyší = vůbec si neuvědomuje, že na něj “někdo mluví”. Lze tak cíleně ovlivnit něčí rozhodnutí. Vybraná informace je v paměti uložena jako “pravda”, ten či onen člověk se “zdá důvěryhodný”, z něčeho máme “takový divný pocit” atd. Jde zpravidla zejména o “první dojmy”, ale ty jsou často něco, na základě čeho zvolíme variantu / trasu B a pokračujeme již pouze tímto směrem. A nikdy se nedozvíme, že varianta A byla mnohem lepší volbou. Dokonce stačilo nedát na první dojem a něco málo si ověřit. Mezitím už padlo dalších 49 drobných rozhodnutí na trase B…..
2. Pro kombinaci s jiným sdělením. Zpravidla jsou využity jen určitá data. Např je k dispozici nahrávka, kde někdo zvládl velice těžkou zkoušku, vyhrál v loterii, potkal ideálního partnera, získal vysněnou práci a nebo naopak někoho ztratil, měl neuvěřitelný vztek, byl psychicky na dně. A tyto emoce se promítly / uložily ve formě dat pro podvědomé zpracování. Na ty reagují lidé určitého typu zpravidla stejně či alespoň podobně. Jiní zase přesně naopak. A některé jsou prostě léty ověřená “tutovka” a každý je vnímá pozitivně. Vznikne tak sdělení, které je vnímáno přesně tak, jak je potřeba. Tedy pozitivně či negativně. Uplná pitomost nám příjde nepochopitelně směšná + ten, kdo ji řekl spojen s pozitivní emocí (která bude stěžejní prvek pro případné pozdější rozhodování). A nebo naopak je nám nějak nepříjemné to, co někdo říká, vlastně on je nám nepříjemný. “Já si pamatuju jen toho debila vlastně. Jo počkej, teď jsem si vzpomněl/-a ještě na někoho…..” (přitom za normálních okolností by tomu bylo třeba přesně naopak)

Obě varianty jsou problém. Samozřejmě ta první mnohem větší. A je to právě prvek, který je zneužíván v řadě oblastí. Já se s touto praktikou setkal u problému jménem Gangstalking. V několika případech jsem byl totiž nepochopitelně vnímán jako pozitivní prvek. Tady něco nehraje :D.

Přečtěte si: Věř svému vnitřnímu hlasu. OK. A který to je? / O zvuku, který může být vnímán jako vnitřní hlas

Celá tato problematika má samozřejmě ještě řadu dalších aspektů. To zásadní však bylo sděleno.

Vím, že tohle už čtou jen fajnšmekři, ale na fotografa dobré ne? 😀 (no a pak je zde samozřejmě tento typ informací, které tu a tam spolehlivě zlikvidují hodiny pracného budování pozitivní emoce. Což naštěstí neřeším jelikož si to neuvědomuju “Jo, Adam, on je jak autista”. A nebo je to až toto komentování? Kde je vlastně ta hranice?

Přečtěte si: Gangstalking / Trestní oznámení / Informace