S celou situací souvisí neustálé tvrzení, že pachatelé ví naprosto o všem.
S tím je spojena řada úchylných scénářů: Jsme propojeni, citím / Vidím / Slyším to co ty
Protože jsem jednu dobu pil každý den studený čaj v plastové láhvi – nechával jsem si na stole delší čas plastové víčka.
Následně byla vyvolána pozornost – prý jsem si něco vzal do ruky a pachatelé neuhodnou co to je. Nastala samozřejmě opět klasická “rozhazovačka a dokazovačka”. Nakonec bylo potvrzeno, že je to plastové víčko. Přesně jak pachatelé čekali. Potvrzení nastalo v momentě, kdy jsem vyšel před městskou kameru a víčko měl v ruce (nutnost zoomu)
Asi den poté (již si nepamatuju přesně) se odehrála podobná scénka. Avšak, několik víček jsem si schoval do kapsy (tiše – pachatel napovídá “myslím, že tiše” – mám puštěný bílý šum s MyNoise.net / Ear massage, pachatel jako nosný zvuk využívá opět jakoby rolničky) a několik jich nechal na stole.
Následně bylo na toto upozorněno + výsměch pachatelům, že neví kolik jich mám a kolik jich je na stole.
Odehrála se klasická psychologická hříčka = snaha zamaskovat fakt, že pachatelé skutečně neví. Tato metoda stojí na tom, že postupně dojde k odříkání většiny variant, souběžně s tím je oběť různě nucena do přiznání (a tedy ukončení této situace). Celá situace je taky zároveň natahována = předpoklad, že bude ukončena “externím vlivem” či bude mezitím odvedena pozornost jinam.
Výsledkem bylo jedno jediné – žádné propojení se nekoná, pachatelé jsou si jisti jen u toho, co slyší (zpravidla počítač, telefon + něco jako microphone booster)
