#1
Včera jsem si dělal noční procházku z Hlučína do centra. Telefon vybitý, cesta dlouhá (nohy nebo únavu nemusím díky fyzičce řešit) a tak “sedím” ve své hlavě a přemýšlím, co budu dělat?
Zkouším “opingovat” kolektivní vědomí. Hned zajímavá zpráva: “Pozor. I šepot nebo tichý zvuk může mít svůj vzorec, který si neuvědomuješ. Zkus se celou cestu soustředit jen na to, abys nic neslyšel.” Abych byl konkrétní – tyto situace se neodehrávají tak, že bych slyšel někoho jak povídá to co jsem napsal. Jsou to myšlenky ve zlomcích vteřiny.
Krátce poté se dostavují dementi a začínají mě rozhazovat.
#2 Klasické příznaky
- To se děje zpravidla pomocí stále stejných schémat.
- Tyto schémata / scénáře v podstatě přesně kopírují to, co lze nazvat jako klasický příznak duševní poruchy
- Jde o hlasy, které člověka pořád otravují a provokují. Volání jménem, výsměch “Nějak ti to nejde”, “Hlavně že…” atd.
- Protože se v tomto orientuji mnohem lépe, než mnozí jiní, soustředím se na konkrétní detaily.
#3 Zneužitá hudba
- Všímám si, že se pravidelně co několik minut opakuje situace, kdy zazní úryvek nějaké známé skladby
- I tento prvek se dá rozdělit na tři části. Jde buď o 1. fragment skladby, kterou jsem si sám složil / zremixoval a její výrazné prvky 2. Hudbu, skladbu, která hrála krátce předtím někde kolem mě (rádio, reklama apod.). 3. Obecně známou skladbu. Vždy jde o zaměření na určitou pasáž, která se stále opakuje + lze jasně slyšet jak jsou tyto pasáže zdvojovány
- Je tedy jasné, že dochází k udržování člověka v určité tónině
- Kromě hudby je zde ještě jedna metoda. Naprosto nesmyslné, víceméně náhodné kombinace několika málo tónu pomocí stále stejného zvuku (připomíná např nástroj ORGAN)
- Poznámka: během psaní podprahová informace: vnuk, dědeček, on používá, lítost = snaha zabránit zveřejnění)
#4 Kapuce
- Vcházím do temného lesa
- Kolem mě je naprostá tma
- Lehounce poprchává
- Zase ten zajímavý pocit, jako bych se nacházel v nějaké džungli. Tu a tam přes stromy “prosvítá” temná obloha, potažmo mraky.
- Slyším jak mi na baton sem tam spadne dešťová kapka. Tak titěrný a krátký zvuk. Přesto hned spouští mnoho myšlenek.
- ASMR videa. Borci co chodí po městech s kamerou třeba v dešti.
- A nebo třeba zvukový vzorec takové kapky co “ťukne” o batoh. Vždyť ta má taky svou “impulsní charakteristiku”. Protože mozek rozezná známou píseň už za 0,4 vteřiny, může i taková kapka přenastavit vnímání. Dávám si přes hlavu kapuci.
- Začínám se soustředit jen na ticho.
- Po určité době si začínám všímat něčeho zvláštního.
#5 Proudění vzduchu kolem uší
- Celý život chodím hodně pěšky. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna toto by mohl být jeden ze zásadních prvku.
- Vzduch, který při chůzi proudí kolem uší a vytváří rytmický, stále se opakující vzorec. Každý krok, tedy když pata dosedne na zem se zvuk přeruší. Výsledkem je tedy přerušovaná rezonance. Když máte sluchátka, je tento efekt ještě zesílen (špuntová sluchátka)
- Já mám ale nyní kapuci. Nic takového se neděje. Naprosto přirozeně se soustředím na ticho. Dokonce si jej začínám nějak představovat. Snažím se najít něco, na základě čeho bych se k tomuto zvuku mohl stále vracet.
- Zároveň toto ticho zkoumám stále podrobněji. Všímam si, že v určitých momentech jde jakoby o dvě tenoučké nitky, které jsou tak titěrné, že je v podstatě nelze zachytit. Jedna jak se zdá nefunguje. Musí být tedy minimálně dvě. Zkouším přidávat tóny. Protože mám solidně naposlouchaný ekvalizér a to, co dělá, zkouším si představovat jednotlivé nastavení a kombinace.
- Dokonce několikrát zaregistruju silný rezonanční zvuk ala Lískovec, který jakoby skenuje “kde jsem” + občas pachatele, kteří zkouší klasické “Jo už mám”, “Kde je? Kde teď je?”, “Nevím kámo”. Já se ale soustředím na ticho. Fluidní, hladké, “kapalné” něco. Nerezonuje. Jako příjemný dívčí hlas.
- Pachatelé mě ztratili a postupně zcela utichnou.
#6 Přicházím k městu
- Sílí městský hluk, zvyšuje se počet kamer
(bude doplněno)