Mám informace, které mohou doslova změnit svět. Vtip je v tom, že je to pravda.
Problém.
Asi mě někdo obtěžuje a chce v podstatě zabít.
Je neuvěřitelné, jak na toto lidi reagují. V podstatě je to každému úplně jedno
- Ne proto, že jde o mě, ale proto, že to zní až moc absurdně.
- Spíše se řeší, že to zní divně, že nejsem normální či dokonce proč to píšu na web, kde prezentuji portfolio
- Mezi mé nejoblíbenější patří: “A proč by to, prosím tě, někdo dělal?”.
- Tak já nevím, třeba proto, že se to tak u trestných činů dělává?
- “To se ti jen zdá”
Obětí trestného činu.
- Pro mě vše začlo před pár lety, kdy jsem během práce na počítačí z ničeho nic uslyšel podezřelé hlasy.
- Dodatečně jsem si uvědomil, že jsem určité zvláštní zvuky slýchával i předtím. Vždy se však jednalo spíše o jedno, dvě slova. A to navíc v situacích, kdy jsem byl unavený. Proto jsem spojoval spíše s “přeslechnutím”.
- Od počátku jsem si jistý v tom, že netrpím žádnou psychickou poruchou. Tak jako každý psychicky narušený :). Ale vážně – od první chvíle jsem ony hlasy vnímal jako uměle a záměrně vytvářený jev.
- Možná díky naprosto tupému projevu, možná díky specifickým projevům, které mě docela zajímaly.
- Tak či onak, začal nekonečný kolotoč otravování, narušování soustředění, nezodpovězených otázek a zkouška psychické odolnosti.
Nemáš šanci. To nejde vyřešit.
- Od začátku mi bylo jasné, že neuvážené mluvení o této situaci nadělá více škody, než užitku.
- S tím pachatelé samozřejmě počítají, což znamená značnou psychickou zátěź.
- Začal jsem tedy vynalézat způsob, jak všechno sdělit způsobem, že nebude prostor pro pochyby a jasně poukáže na vážný problém, který se odehrává
- Způsobem, kdy každý pochopí a uvědomí si, že jde o něco šíleného.
- A hlavně, že i když se mnohdy tvářím nepříjemně a celkově jsem divný – to, co říkám dává smysl.
- Existují věci, o kterých by se rozhodně mělo vědět.
- Teoreticky by se o mě mohlo učit ve školách.
- Mám vysvětlení pro řadu dnešních problémů, což naprosto mění pohled na svět.
- A nikoho to nezajíma.
- Navíc si myslím, že bych neměl umřít.
Zde bych otázku “Ty jíš houbičky?” třeba pochopil. Ale jako jednu z reakcí na úvodní nadpis ne.
Lovec. Jenže okamžiků.
- Uběhlo několik let.
- Pachatelé nedokážou pochopit, jak to, že ještě žiju.
- Uvědomil jsem si, že být psychický odolný a nesesypat se je nakonec snad i nevýhodou.
- Nikdo si ničeho nevšíma. Jakoby se nic neděje.
- Povedlo se mi dát dohromady opravdu velké množství informací.
- Akorát jsem u toho objevil ještě tolik nového, že není absolutně možné, aby fotograf z Ostravy něco takového dokázal.
- A jsem zase tam, kde jsem byl.
Každý 25. člověk přiznává, že má osobní zkušenost se slyšením hlasů.
Wolf and Caribou
Sen z dětství
pan Bl. / paní Bl.
pan Bl., FM
- Jeden z případů, kdy jsem po určitou dobu slyšel nějaké jméno a následně našel dům, kde někdo takový bydlí.
- Konkrétně v tomto případě to bylo za deště, v noci, po cestě z kanceláře. Koutkem oka jsem zahlédl jakoby blesk, jisku, která sjela z nebe přímo na jeden z domů. Dal jsem si tedy u něj cigaretu, koukám na zvonky, nic zajímavého a tak jsem přestal. Ale nedalo mi to, vrátil se, četl dál a hele – Bl.
paní Bl.
- Dům, který je přímo naproti (vzdálenost tak cca 100m ) domu, kde jsem jako malý bydlel (cca od 4 do 6 let). Nad Havanou.
- Byt, ve kterém jsme bydleli, byl po romské rodině.
- Zdá se, jakoby právě zde vše začlo. Doposud nebylo zmiňováno nic z dřívější doby.
- Na tomto místě jsem měl také jednu noc sen, který si pamatuji dodnes (odehrával se ve dvoře, ve tmě, stál jsem u velkého transformátoru a výrazným prvkem byl zvuk něčího dýchání – pro mě tehdy děsivý zážitek). Bylo mi asi 5.
- Několikrát jsem o tomto snu později mluvil.
- Toto místo má ještě jednu specifickou souvislost. Jde o situaci, kdy jsem počmáral / znehodnotil jednu knížku. Udělal jsem to jen jednou v životě. A dávno na to zapomněl. Od určité doby je to však pravidelně připomínáno.
dodatek:
- Po zveřejnění tohoto příspěvku došlo k vysílání podprahových (nelze slyšet), informací > sen, trauma z dětství, spojování nesmyslných informací, hledání souvislostí tam, kde nejsou. Cca po 10min ještě neúspěšná snaha toto sdělit skrze primitivní entitu slyšitelnou formou. Avšak entita byla buď vyrušena, nebo nebyla schopna přesně popsat toto podprahové sdělení.
Delete lovec
Úvaha / Proč jsem se tehdy rozhodl takto a ne jinak?
Kolikrát jste vy, nebo někdo z vašeho okolí zažili tuto situaci? Že jste udělali nějakou naprostou pitomost a buď jste měli štěstí nebo toho litujete do dneška?
Jak postupně přicházím na jednotlivé detaily, postupy, metody – vynořuje se něco naprosto obludného, co nemá obdoby. A docela to koresponduje s tím, jak vše probíhá a jaký fanatismus to provází.
I já sám něco takového zažil. Bylo to před 12 lety, kdy jsme v rámci firemního team buildingu sjížděli řeku Sázavu. Pak byla pauza u jednoho splavu. Já najednou dostal chuť skočit z cca 3 m okrajove zdi do tůňky pod splavem. A to aniž bych věděl kolik tam je vody. Dobrých 5 min se mi pořád v myšlenkách přebíjelo Ano, ne, proč ne, ale jo zkus to, ne, protože….
Nakonec jsem skočil. Vody bylo o dost méně než jsem čekal. Ale naštěstí dost na to, aby mě jen zabolely záda a hlavou mi problesklo „já jsem kok.t“ a nic horšího se nestalo. Do té doby a hlavně od té doby se takovým situacím vyhýbám. A teď si k tomu přidejte to všechno o čem píšu. A kolik podobných situací se dnes a denně děje?
Stačilo málo a mohlo to být nijak.
Podobných zážitků mám více. Avšak tyto jsou přímé důsledky problému o kterém píšu. Tedy slyšení hlasů potažmo obtěžování touto formou. Díky tomu jsem si také uvědomil, co vše může taková, cíleně vyvolaná, nepozornost způsobit.
Navíc často lidé přemýšlí “Co kdybych se tehdy rozhodl jinak? Co by kdyby….”. A napadlo vás někdy, že kdybyste se tehdy rozhodli jinak, mohlo vás hned druhý den přejet auto? Jinak řečeno – vždy může líp. A ve většině případů taky ještě hůř…
Poslední pokus
“Byl jenom krůček od toho, aby možná přepsal dějiny a změnil svět. Jenže ho zabil květináč co spadl ze střechy domu když čekal na tramvaj.”
Tak přesně tuto tragikomickou historku byste možná slyšeli, kdyby včerejší den proběhl jen o malinko jinak. Kdybych v kterémkoliv okamžiku udělal třeba nějaký pohyb navíc.
Co se stalo?
- Čekal jsem na tramvaj
- Po stříškou, protože začínalo pršet
- Jenže nerad stojím na místě = chtěl jsem chodit sem a tam a třeba si u toho číst.
- Jakmile jsem ale udělal pár kroků najednou, ozvala se hrozná rána. “Tvl, co to”. A koukám na objemný květináč, který spadl až z 5. patra díky poryvu větru tak půl metru až metr za mnou.
- “Vždyť mě to mohlo zabít”
Řekli byste blbá náhoda. Jenže…
- Než jsem došel až na ono místo, chtěl jsem asi 20x změnit směr. Jít tam, nebo onam. Ještě se projít. Jenže bohužel se zdálo, že se každou vteřinu spustí pořádný déšť.
- Stejně tak jsem mohl zůstat pod stříškou. Ale ne.
- Navíc jsem těsně před dopadem slyšel zřetelné “Oh no”
- A to ani nezmiňuji fakt, že mě krátce předtim opět provokoval pitomec, kterého řeším v rámci GANGSTALKINGU.
- Pár metrů vedle mě byla městská kamera.
Když jsem si zpětně přehrával jednotlivé události, najednou se zdálo, jako by vše směřovalo právě k tomuto momentu.
Akorát zase těsně vedle.
Starší
#1
Ráno. Normálně bych ještě spal, ale noc jsem trávil snahou nalézt nějaké řešení. Jdu venčit psa. Zastavím se na chodníku před domem (podél cesty) abych mu připnul vodítko. V momentě kdy jsem sehnutý začne naproti přes cestu couvat auto. Parkují šikmo k chodníku naproti. Cesta je mezi domy = úzká (Poruba). Couvající auto vjede do cesty dodávce. Aby se řidič vyhl kolizi, strhne volant a vjede velkou rychlostí na chodník. Rozhodly 2 metry.
#2
Vystoupím z tramvaje. Díky zahlcování myšlenek jsem nepozorný a vstoupím před tramvaj, z které jsem vystoupil. Ta se však zrovna začla rozjíždět a řidič tak začal “cinkat”. Reflexivně se rozběhnu. Přímo před tramvaj, která přijíždí z druhé strany. Rozhodly setiny a 1 krok.
#3
Jdu do večerky. Je větrno. Ze stromu spadne přímo přede mě velká, uschlá větev. Rozhodly 3 metry.
#4
Chata, noc. Jdu na cigaretu. Před tím jsem seděl u počítače, tak jsem poněkud neprotažený. Mám rád tmu, takže přes verandu jdu jen po paměti. Najednou zavrávorám a spadnu rovnou mezi naskládané desky, které jsem si tam položil přes den v rámci oprav. Z každé trčely velké hřebíky. Rozhodlo to, že jsem se náhodou napasoval přesně do toho malého prostoru, kde hřebíky nebyly.
#5
Noc, přechod. Opět zahlcené myšlenky (počateční fáze Gangstalkingu). Vstupuji do vozovky. Najednou uslyším vzdálené, avšak zřetelné “POZOR!”. Proto se jen odrazím od nohy, kterou jsem udělal první krok do vozovky, zpět na na chodník. Hned vzápětí projede auto, kterého jsem si patrně nevšiml. Rozhodlo (?) + rychlá reakce.
Čas.
Ten co se skrývá v nás.
1983
Já.
Bude trvat 36 let, než zjistím, proč se celý život cítím “jiný”.
2009
Byli dva. On a Off.
V té době ještě netuším, jak blízko pravdě bude tento status, který jsem napsal na jednom populárním seznamovacím servru jako poslední.
2018
Wake up Mr. Freeman.
Rozhoduji se, že se pokusím celý problém popsat a zveřejnit.
Autorem hudby jsem já osobně :).
“Správný muž na nesprávném místě dokáže změnit běh tohoto světa. Tak se probuďťe pane Freeman, probuďte se a vzhůru do boje!”
Mr. G
2019
Začínám pracovat na webu
