Proto jsem uvažoval jako já (?) a já (mozek).
Začlo to asi takto:
Všechny role jsem já (mozek). A já – LOVEC OKAMŽIKŮ.
- Já jsem já. A ty jsi kdo?
Já jsem tvůj mozek. A ty jsi kdo?
Já jsem černý pasažér (zde bude odkaz na příspěvek o paradoxu vědomého „já“, který nemá vliv na nic, je považováno za iluzi, vnímá naprosté minimum apod.). Tak ne, až zde: Ťuk ťuk. Kdo tam? Já! Já?
(komentář a několik měsíců později: kolik je asi lidí, kteří tu a tam něco komentují, protože se obávají, že zanikne zábavná myšlenka ukryta v textu? A nemusí to být nutně jen proto, že by měl ostatni za hlupáky. A kolik z nich si během toho uvědomí, že vlastně v tom je ta krása? A problém?)
Další komentář o několik dalších měsíců později:
- Vůbec nechápu co jsem myslel předešlou poznámkou
- Do teď si lámu hlavu kdo je ten třetí? :D. Abyste rozuměli – ono to předtím dávalo smysl a původně jsem na tom postavil část pointy. Ale teď mi to hlava nebere. Možná srdce….
Co to je přemýšlení?
A proč mi tolik pomáhá když přemýšlím nahlas? Co se děje když přemýšlím? Jak se nabalují jednotlivé souvislosti?
Nezajímá mě, jaké projelo auto.
Nezajímá mě barva, jakou je natřená lampa. Zajímá mě mozek. Práce s informacema. Soustředění. Jak to, že nemůžu hned vědět, že něco nevím?
Já to vím. Že nic nevím. Což je vlastně nesmysl, protože….!
A proč já to nevím? Proč si někdy vzpomenu až dodatečně na nějakou podstatnou informaci?
Co se teď teda děje? Mluvím. To mi pomáhá udržovat soustředěnost na daný problém. Proč? Mluvím, takže vlastně dochází k sestavování slov, skládání vět dopředu. Tím pádem nelze jen tak uhnout a můžu postupně zacházet do těch nejmenších zákoutí.
Představuji si, jak vyráží skupina badatelů (různí lidé, různé uvažování). Někteří už hodiny sedí, někteří koukají na vše kolem a neví ani kam jdou (ale rozhodně se neztratí), jiní míří na již rok dopředu naplánovaný výlet.
Problém
Abych minimalizoval riziko nežádoucích asociací, simuluji telefonní hovor. Nahlas přemýšlím a slyším jak mnou řečené myšlenky někdo opakuje (tady už se projevují opět pachatelé = Gangstalking). A to jiným hlasem a metodou, kterou jen tak někdo asi neslyší. (Scénář / Budování důvěry).
A to včetně určitých specifik:
1. je opakováno jen to, co je zajímavé
2. co se nehodí tak jinak, nebo vůbec – „my nemůžeme dělat reklamu“ a odkazovat na web, který naznačuje rozdílné pohledy na danou situaci
Proč to někdo opakuje? Buduje si hodnotu? A o mě nikdo neví.
A co teprve o tobě (Přemýšlím o aktivitě spojené s marketingem v rámci práce fotografa).
Leckoho by mohlo napadnout, že pokud lze takto někoho obtěžovat, lze mu i pomáhat. Napadlo to i mě. A způsobuje to ještě větší nelogičnost. Jenže, v podstatě se nic nemění. Stále počítám s tím, že nikdo neví o tom co se děje.
Navíc vím co nejhoršího druhá strana dovede. Tím pádem vím, že nehrozí nic zásadního. Ale protože chápu jednotlivé detaily z toho co se děje, vidím zde také mnoho nebezpečí či zbytečných komplikací způsobených dementama a specifickou metodou. I kdyby se někdo snažil sebevíc, za normálních okolností nelze nijak dokázat, že jsem na to či ono nepřišel já sám (a někdo tomu odmítá uvěřit, protože přece „Oni mu to všechno říkají“). Vždy jde o důsledek akce předchozí (tedy i nabytí znalostí). A pozor, rozhodně netvrdím, že jsem vše vymyslel já a svět stvořil za 5 a ne 7 dní. „Jo kámo, už to mám, už jsem na to přišel“ – uřvaný, dementní hlas, který si tímto zajišťuje prvenství v objevení řešení u nějakého problému, protože je přesvědčen, že ten, kdo první řekne nahlas řešení (ne ten kdo problém skutečně vyřešil) je poté odměněn hodnotnější aurou. Podle mě má hlavně člověka nasrat.
Je zde problém při přemýšlení. Lze velice snadno ztratit směr. Proč?
V několik příspěvcích zmiňuji různé postupy spojené s VF zvukem a hlasy.
Při přemýšlení (a zejména o konkrétních problémech) lze jakoby slyšet „cizí hlasy“. Mnohdy tupé, primitivní, nesmyslné. O to víc výrazné.
Viz: Jak se kazí zajímavé nápady. Reálná situace. Gangstalking.
To bych viděl na podobný princip jako u hudby, kterou budu poslouchat pořád dokola. Zvlášť když má člověk dobrý hudební sluch a možná dobrou zvukovou paměť
Nevím jak to mají jiní s vybavováním si písniček, které poslouchali v mládí do těch nejmenších detailů – zároveň to ale neznamená, že lze odříkat slovo za slovem. Jde spíš i časově ohraničené úryvky / pasáže. Stejně jako u těchto parazitních hlasů.
A když mluvím nahlas, skládám si věty dopředu.
A já o tom ani nevím (poprvé jsem se ozval já. LOVEC).
Když jen přemýšlím (řeč / zvuky si jen představuji) a na základě podmíněného reflexu přehraju nějakou pasáž, která ovšem končí jinak, díky tomu spustí trochu jinou navazující myšlenku (akce následující se spustí na základě akce předchozí). Zároveň je tento proces vnímán jako vlastní, tedy nezávadný a není věnováno tolik pozornosti jeho průběhu. Což je problém.
Zde první (ve skutečnosti tedy druhý) záblesk iluze (já), která vnímá, že něco nesedí. To „já“, které nemá žádné pravomoce a vnímá jen minimum.
A teď – jak si to mám vysvětlit? Podprahové potvrzení třeba.
Nyní dochází k vytváření nových souvislostí na základě nového spojení určitých informací, se kterýma pracuju – přemýšlím. Tedy jsem.
A opět si zkouším prohlížet něco matného, nekonkrétního, neznámého. Něco jako větší přístup k podvědomí. Které mimochodem lze vnímat i jako otravné odříkávání všeho, co uděláte těsně předtím než to uděláte (navíc záměrně pozměněného). Protože Mozek člověka, který má za úkol pohnout palcem, zadá příslušný pokyn o 2/10 vteřiny dřív, než si sám testovaný člověk vůbec uvědomí, že chce a hodlá palcem pohnout.
