Jak jsem již psal – trestný čin se děje defacto veřejně, ale skutečnou pravdu zná jen oběť a pachatel. Díky množství dezinformací, či překrývajících se linek / větví / stop / informací mohou případní svědci jen hádat / dedukovat co se skutečně děje.
Proto i když je třeba oběti neustále sdělováno velké množství detailů o právě probíhající činnosti ve snaze pachatelů být co nejotravnější, dát najevo, že mají kompletní přehled o tom, co oběť dělá, nemusí si toho nikdo všimnout. Což ostatně pachatelé taky rádi s posměchem zmniňují.
Jsou k tomu používány následující metody. U všech jde zejména o prací s podvědomím, podmíněnými reflexy.
#1 / Tónina. melodie
- viz rezonanční šum, liparský tón
- podprahové vnucování určitých tónů či melodii
- má-li poškozený hudební sluch, drží se podvědomě určitého tónu / melodie
- případní svědci však neví o jaký tón jde, či jim je dokonce vnucován podprahově tón jiný
- pod každým tónem (frekvencí) se nachází zcela odlišené informace
#2 / Rytmus
- dlouhodobě podsouvání nějakého rytmu
- může se dít např díky zmiňovanému cvakání (zvuk podobný jiskře, elektrickému zapalovači)
- může probíhat např přes noc, kdy oběť spí
- rytmus … /. /.. /. /… / . /,. / .
- oběť pak přednostně volí / hledá slova s tímto rytmem
#3 / Syntaxe, slovosled
- poškozenému jsou po celou dobu neustále podsouvány stejné fráze
- stále jedno a to stejné dokola
- Nedávno jsem si všiml rozdílu: “Oni mu to říkají” / A to stejné, ale řečeno úplně jinak. Nevybavím si teď jak.
- Výsledkem poté je, že jeden poškozený v podstatě “neslyší” to, co mu sděluje nějaká případná pomocná strana, či co “slyší” ostatní
Pokračujte na příspěvek
Věř svému vnitřnímu hlasu. OK. A který to je?
Specifická, patentovaná metoda (poprvé popsána v roce 1974), která dokáže způsobit to, že vnímáte slova,