Začalo to na chatě, kam jsem začal od minulého roku zase častěji jezdit.
Tak jako děda, i já začal poslouchat rádio. Hlavně jako zvukovou kulisu.
Jak to začalo
Zimní večery. Tma. Venku mrzlo. Všude kolem byla klid a to jediné co bylo slyšet bylo dunivé šumnění okolních stromů. Občas vločky sněhu, které právě dopadaly na zem. Při každém výdechu se z úst vynořil oblak páry. Ten božský klid.
Dokuřuji cigaretu a vracím se do srubu. Předtím jsem naplnil Vincka dřevem, které trpělivě čekalo mnoho let na tento okamžik a rozdělal oheň. Takže teď už je uvnitř krásně teplo . Přes pár mezer, které Vincek má, prosvítá oheň a maluje po dřevených stěnách oranžové obrazce. To nádherné oranžové světlo. Ani nerozvěcuji. Pach hořícího dřeva, interéru, který se nezměnil přes 50 let . Zvuk praskajícího dřeva, hukot hořícího ohně. I když přece jen se něco změnilo. To je pravda. Kamarád mi věnoval sedačku z IKEA. Bílou, pohodlnou. Na chatu ideální.
Udělám si pohodlí. Užiju si tento moment. Nedávno jsem si koupil takovou srandu – LED diodovou svíčku v malé dřevěné lampičce. Světlo které vydává je k nerozeznání od hořící svíčky. Zapínám ji. Krásně doplňuje světlo z ohně, které se stále plází po stěnách.
Svíčku pokládám na pařez, který slouží jako odkládací stoleček vedle sedačky. Zapínám rádio a lehnu si.
To je pohoda. A mám štěstí. Je 22 hod. Zrovna začíná nějaká rozhlasová hra. Zavírám oči a nořím si do příběhu, který někdo vypráví….
Úvahy
Později jsem nad tímto momentem začal více přemýšlet a uvědomil si, že se do určitých příběhů dokážů tak ponořit, až to je po určité době v podstatě úplně to stejné jako vzpomínka třeba na dovolenou
Prostě jako bych tam skutečně byl. Jsou to takové ty mlhavé, krátké záblesky, pocity, vůně, to “něco”
Mám snad tak bujnou fantazii? No měl bych mít, když se zabývám uměleckou činností 🙂
Jenže, ono to není jen tak. A vlastně i knížky. Jako malý jsem hodně četl Foglarovky. je to už více jak 25 let a dodnes si všechna ta místa z knih pamatuju. Jako bych tam byl. Palouček u Bobří řeky a les s příkrým svahem naproti. Ulice, v kterých se odehrávaly všechny ty příběhy, tady klubovna, tady dvorek s dílnou, tady zídka nad městem, tady díra ve zdi.
A rozhlasové hry jsem začal poslouchat častěji. Musím přiznat, že si často všímám opakujícího se vzorce (alespoň u těch, na které často narážím) – jsou moc negativní, agresivní, hádky, histerie. Ale dají se najít i ty, které zaujmou. Třeba jako ta od Arthura C. Clarka.
Nevím, zda to bylo takovým polospánkem, v kterém jsem ji poslouchal, ale tato hra měla neuvěřitelné vizuály (kdo je dělal? :D). Zase něco, co si pamatuju dodnes. Lepší jak film.
Takže co za tím je? Proč je to někdy takové vlažné, nudné, bez emocí, bez prostředí – prostě prázdné a jindy naopak takové, že je z toho v podstatě reálná vzpomínka?
A mimo jiné odtud také pramení mé úvahy na téma – proč se někdo pořádně nevěnuje vytváření ZVUKOVÝCH PŘÍBÉHŮ? Vždyť poskládáním těch správných zvuků lze vytvořit naprosto jedinečný zážitek. Zapojit fantazii….
