Fantazie, představivost / Jak to funguje?

  • Téma, nad kterým přemýšlím v poslední době.
  • Začalo to na chatě, kam jsem začal od minulého roku zase častěji jezdit.
  • Tak jako děda, i já začal poslouchat rádio. Hlavně jako zvukovou kulisu.

Jak to začalo

  • Zimní večery. Tma. Venku mrzlo. Všude kolem byla klid a to jediné co bylo slyšet bylo dunivé šumnění okolních stromů. Občas vločky sněhu, které právě dopadaly na zem. Při každém výdechu se z úst vynořil oblak páry. Ten božský klid. 
  • Dokuřuji cigaretu a vracím se do srubu. Předtím jsem naplnil Vincka dřevem, které trpělivě čekalo mnoho let na tento okamžik a rozdělal oheň. Takže teď už je uvnitř krásně teplo . Přes pár mezer, které Vincek má, prosvítá oheň a  maluje po dřevených stěnách oranžové obrazce. To nádherné oranžové světlo. Ani nerozvěcuji. Pach hořícího dřeva, interéru, který se nezměnil přes 50 let . Zvuk praskajícího dřeva, hukot hořícího ohně. I když přece jen se něco změnilo. To je pravda. Kamarád mi věnoval sedačku z IKEA. Bílou, pohodlnou. Na chatu ideální. 
  • Udělám si pohodlí. Užiju si tento moment. Nedávno jsem si koupil takovou srandu – LED diodovou svíčku v malé dřevěné lampičce. Světlo které vydává je k nerozeznání od hořící svíčky. Zapínám ji. Krásně doplňuje světlo z ohně, které se stále plází po stěnách. 
  • Svíčku pokládám na pařez, který slouží jako odkládací stoleček vedle sedačky. Zapínám rádio a lehnu si.
  • To je pohoda. A mám štěstí. Je 22 hod. Zrovna začíná nějaká rozhlasová hra. Zavírám oči a nořím si do příběhu, který někdo vypráví….

Úvahy

  • Později jsem nad tímto momentem začal více přemýšlet a uvědomil si, že se do určitých příběhů dokážů tak ponořit, až to je po určité době v podstatě úplně to stejné jako vzpomínka třeba na dovolenou
  • Prostě jako bych tam skutečně byl. Jsou to takové ty mlhavé, krátké záblesky, pocity, vůně, to „něco“
  • Mám snad tak bujnou fantazii? No měl bych mít, když se zabývám uměleckou činností 🙂
  • Jenže, ono to není jen tak. A vlastně i knížky. Jako malý jsem hodně četl Foglarovky. je to už více jak 25 let a dodnes si všechna ta místa z knih pamatuju. Jako bych tam byl. Palouček u Bobří řeky a les s příkrým svahem naproti. Ulice, v kterých se odehrávaly všechny ty příběhy, tady klubovna, tady dvorek s dílnou, tady zídka nad městem, tady díra ve zdi.
  • A rozhlasové hry jsem začal poslouchat častěji. Musím přiznat, že si často všímám opakujícího se vzorce (alespoň u těch, na které často narážím) – jsou moc negativní, agresivní, hádky, histerie. Ale dají se najít i ty, které zaujmou. Třeba jako ta od Arthura C. Clarka. 
  • Nevím, zda to bylo takovým polospánkem, v kterém jsem ji poslouchal, ale tato hra měla neuvěřitelné vizuály (kdo je dělal? :D). Zase něco, co si pamatuju dodnes. Lepší jak film. 
  •  Takže co za tím je? Proč je to někdy takové vlažné, nudné, bez emocí, bez prostředí – prostě prázdné a jindy naopak takové, že je z toho v podstatě reálná vzpomínka?
  • A mimo jiné odtud také pramení mé úvahy na téma – proč se někdo pořádně nevěnuje vytváření ZVUKOVÝCH PŘÍBÉHŮ? Vždyť poskládáním těch správných zvuků lze vytvořit naprosto jedinečný zážitek. Zapojit fantazii….

Pro příklad rozhlasová hra Pescho

  • perfektní zpracování
  • výborný příběh