21032021

Dneska si takhle nahlas přemýšlím a zkusil jsem trochu podrobněji rozebrat onu snahu o určité vedení dialogu (tedy to, co taková situace umožňuje). V minulosti jsem mnohokrát popisoval tento prvek spíše jako snahu o narušování přemýšlení.

Tentokrát to však bylo jinak.

A dopracoval jsem se k zajímavé myšlence. Čistě teoreticky, kdyby toto byla určitá snaha o vedené přemýšlení v rámci skupiny lidí, která je schopna vnímat určitý jev – hned mě napadl určitý problém. Konkrétně to, že já vykonávám nějakou činnost a současně s tím probíhá informování o tom, co přesně se děje. Já sice mohu položit určitý dotaz až po dokončení aktuální činnosti, ale zároveň vnímám, že někdo už postupuje napřed a tedy ptá se na to, co zajímá i mě.

Tím pádem jsem rozptylován, hůř se pak vracím tam, kde jsem skončil a co je hlavní – občas mám pocit, že se tak děje záměrně, protože se nebudu vyjadřovat k důležitým situacím. A to zejména v souvislosti s tím vším, co špatného vnímám.

Jak se ukazuje, k něčemu co dává smysl se mnohdy dopracuji tehdy, když přemýšlím nahlas.

Závěrem, je mi naprosto jasné, že tento příspěvek bude náhodným návštěvníkem vnímán jako ukázkový případ rozdvojené osobnosti :). Ale zkuste se začíst do jiných příspěvků. Pomalu to začne dávat smysl.